Má nemoc... 1.část

13. března 2009 v 23:01 | http://lucicke.blog.cz/ |  Váš příběh...podělte se s ostatními o vaše zkušenosti

Můj příběh...má nemoc

1.část

Videoklip je věnován pro autorku Lucku

Žila jsem celkem normální a spokojený život ,asi jako každé dítě.Chodila jsem do školy a měla v ní dobré výsledky, měla kamarády ,spokojenou rodinu...co víc mi chybělo?Jenže jsem v deseti letech onemocněla.Onemocněla jsem nemocí o které spoustu lidí moc neví, nemocí zvanou rakovina.Zjistila jsem,že když nemám zdraví,nemám nic.Protože zdraví je v životě člověka to nejdůležitější.Když jste zdraví,máte vše.Spoustu lidí si to ale neuvědomuje.Zdraví člověk rovná se šťastný.Začala jsem se tedy léčit.Chemoterapie a hlavně má nemoc způsobily,že jsem vše co jsem zatím měla pomale ztrácela...školu..kamarády...jen rodina mi zůstala,ale viděla jsem ji jen když mě náhodou pustili z nemocnice domů na svátky nebo na víkend.Život přede mě postavil těžkou životní překážku a já jsem s ní musela bojovat...musela???Nemusela,ale chtěla!Mohla jsem si jednoduše říct..tak umřu a co?Ale to já si v žádném případě nepřipouštěla.Tohle nebylo moje motto.Byla jsem malá ,ale i přesto mě napadaly otázky typu..proč zrovna já?Co jsem komu udělala? Nikdy jsem přece nikomu neublížila....někde jsem četla že tito lidé jsou vyvolení...vyvolení se nad sebou zamyslet...nad sebou a svým životem,ale proč by se nad sebou měli zamýšlet i malé děti?Když jsem ležela v nemocnici na oddělení, okolo mě bylo spoustu dětí i mnohem mladších .Vedle v postýlce ležela malá holčička...miminko,bylo jí devět měsíců.Co asi ta provedla,že se ji život tak mstil?Ale takhle sem to nemohla brát.Byla jsem prostě nemocná a tak to bylo.Říká se ,že ty nejhorší věci potkávají ty nejsilnější,protože jen oni mají sílu je zvládnout.Nevím jestli je to pravda,ale já se nehodlala vzdát.Začala jsem tedy se svou nemocí bojovat.První věc byla,že mi po léčbě začaly padat vlasy,prostě jsem zajela rukou do vlasů a zůstaly mi v ní chuchvalce....nechtěla jsem je hned nechat do hola,ale po nějaké době to jinak nešlo...nikdy bych nevěřila jak skvěle se může člověk cítit bez vlasů.Je to osvobozující pocit.Neměla jsem nutkání svou hlavičku před lidma schovávat,nědělalo mi ani problém vyjít na ulici bez šátku či čepice.Brala jsem to jakoby přirozeně.Vím že se na mě spoustu lidí dívalo,ale bylo mi to jedno,nezáleželo mi na tom...neuvědomovala jsem si to .jenže pak začala další léčba a další a já pomale klesala dolů....nikdo nevěděl co se mnou,ale spouta skvělých doktorů a sestřiček mi pomáhali.-nakonec jsem skončila tak,že jsem zůstala ležet,nemohla jsem ani sedět a už vůbec ne si dojít na záchod,což je pro zdrvého člověka naprosto samozdřejmá věc.takhle jsem byla asi 2 roky od svých jedenácti do třinácti let svého života jsem ležela v posteli...jiné dívky měli své obyčejné starosti po kterých jsem jen toužila a o kterých jsem snila... starosti s klukama ,se školou aby se líbily...já jen každý den ležela v posteli.Sice jsem se pořád léčila,ale už jsem byla doma aspoň, že tak ,ležet pořád v nemocnici by bylo asi k nevydržení....i tak jsem byla ráda že jsem se z toho nezbláznila,ale já pořád doufala...věřila jsem že se uzdravím.bez víry to totiž nešlo....potom přišel můj pan docent s novou léčbou,že se prý ještě nezkoušela a je jen na mě zda ji vyzkouším...šla jsem do toho...zvedla mě do slova z postele...do půl roku jsem si sedla a šla dokonce i ven ne světlo...připadalo mi že sním,když jsem se procházela po ulicích,měla jsem strašně hubené nohy, dva roky jsem na nich nestála.Ze začátku jsem nemohla ani chodit málem mě ty nohy neunesly.Začala jsem je pomalu zesilovat tím ,že jsem chodila samazdřejmě malé vzdálenosti,ale i to pro mě bylo splnění životního snu.A co pak když jsem se setkala s mými kamarády...Začínala jsem všechno znova,znova jsem si musela získat místo v partě a na světě.Nebylo to lehké,ale připadalo mi ,že konečně žiju.Dokonce jsem měla hodně z lidí strach...né z dospělých,na ty jsem byla zvyklá,ale spíš z tak starých jako jsem byla já.Zvládala jsem domácí výuku,takže jsem měla individuální plán.Byla jsem šťastná,i když pořád nemocná.Jenže tuto léčbu jsem mohla brát jen rok,mezi tím jsem oslavila čtrnácté narozeniny...prý jsem tím,že jsem tuto léčbu vyzkoušela pomohla dalším dětem ,a to mi dávalo sílu.Jenže můj stav zase pomale klesal na dně....byla jsem hodně unavená...u učení jsem tak dlouho nevydržela a šlo to se mnou zase z kopce.Kdo ví jak bych skončila,kdyby mi můj pan docent neumožnil transplantaci....tehdy mi řekl,že jsem jediný člověk který to s touhle nemocí vydržel tak dlouho,jelikož jsem měla velmi vzácný tip rakoviny u které děti umíraly už třetím rokem a já měla za sebou již pět...tehdy se mi chtělo btrečet a radovat zároveň...že bych i já měla šanci?Podstoupila jsem tedy transplantaci...teď mám tří měsíce po ní.Je mi patnáct a cítím se dobře.Splnil se mi tím můj životní sen být zdravá.Nechci aby se mi to pokazilo,udělám pro to cokoli,ale otázkou je ,co pro to můžu udělat,dá se něco?Snažím se žít svůj život na plno i když ještě moc nemohu.U těchto nemocí je velká návratnost ,ale já se budu modlit abych byla zdravá,protože zdraví znamená ,že člověk může všechno na světě.Nemusí být bohatý ani vlivný,ale můsí být zdraví.Pak jde všechno!

Lucko moc děkuji za příběh....

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Drazic Drazic | E-mail | Web | 13. března 2009 v 23:07 | Reagovat

Když jsem začal číst tento článek (příběh),tak pravda je že mě to dojalo. Díky tobě Lucko, že jsi mi schválila dát na blog tvůj příběh. A jak píšeš na svém blogu že se nemáme bát mluvit o rakovině tak máš pravdu. NEBOJTE se ! Mluvte o rakovině a sněte o tom čeho chcete v životě dosáhnout ! Držím moc palečky aby jsi byla zdravá a aby se ta s prominutím sviňa nevrátila !!!

LAf. s tebou a se všemi co bojují tento přetěžký život !

2 Darča Darča | E-mail | 14. března 2009 v 13:16 | Reagovat

Luciiiiiinka je skvělá!:-):-*

3 ivana ivana | E-mail | 14. března 2009 v 14:40 | Reagovat

Lucííííííínečko MÁME TĚ MOC RÁDI!:-)Jseš pro nás Ty a Dajušenka velký vzor!:-)Jsme s Vámi a držíme palce! :-):-):-) Pa pa pa ivana :-)

4 vláďa vláďa | 14. března 2009 v 17:41 | Reagovat

Je to ohromující. Díky díky

5 vláďa vláďa | 14. března 2009 v 17:43 | Reagovat

Všichni malověrní,

toto je pro vás povinná četba

6 Allinnka Allinnka | 15. března 2009 v 18:58 | Reagovat

Tento příběh jsem četla již dříve... Čiší z něj obrovská síla a vůle k životu.

Děkuji Vám, Lucie. Vaše příběhy určitě nejen mně moc pomohly. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.