Březen 2009

Má nemoc... 4.část

29. března 2009 v 22:23 | http://lucicke.blog.cz/ |  Váš příběh...podělte se s ostatními o vaše zkušenosti

Děkující myšlenka...


Zažila sem nejlepší prázdniny ve svém životě!Splnilo se mi všechno o čem sem s otevřenýma očima snila když sem ležela v posteli a koukala do zdi nebo brečela.Každej den prázdnin se mi zdálo jak sen z kterého se nikdy nechci probudit.Celý můj život je teď takový,ale o prázdinách to bylo podtržené tou vůní sluníčka vody a svobody:-)Užila jsem si s přáteli, bylo to aji dost poučné.Zážitky nejsou jen dobré,ale i špatné.Ale pořád jsou to zážitky které bych s nikým nevyměnila.Potom přišla nabídka, nabídka na 10 happy days v Barredstawnu -Irsko kterou nam dětem léčeným nebo odléčeným v FN Brno umožňuje nadace krtek o které sem se již zmínila:-),byl to nejlepší zážitek mého života.Je to akce,která se pořádá pro děti s rakovinou nebo vylečené z rakoviny.Je to pro nás ráj na zemi.Bylo docela zvláštní až zarážející vidět kolik dětí z různých státu je nomocných.Tato hnusná nemoc je přítomná všude bohužel!Je to svět kde za jednu cigaretu letíte obratem domů!Což je fantastické pro nás kteří víme,že kouření škodí jak tějm co kouří tak těm jejich okolí tedy nám nekuřákům.. netvrdím,že všichni lidi co si prošli touto nemocí sou nekuřáci.Zdaleka ne!..ale dost jich takových znám a sem za ně vděčná:-)....vím,že mnozí lidé se chtějí této závyslosti zbavit a přeju jim hodně štěstí pač je lehké ukázat cestu k neřesti,ale cestu zpět už vám nikdo neukáže....Cítíla jsem se v Irsku svá jako nikdy v životě!Mnohokrát sem překonala sama sebe ,řekla jsem co si myslím a nebála se ,byl to jiný svět,jak kdybych se ocitla na jiné planetě.Když jsem přijela domů hodně sem přemýšlela.Teď dost často přemýšlím, od té doby co sem dostala šanci na normální život a snažím se ho žít:-), dost vzpomínám na děti které sou ještě pořád za těmi dveřmi...za dveřmi onkologie,oddělení kde se bojuje o život.Ještě si pamatuju jak sem se vždycky na ty dveře dívala když se za mnou zavíraly...vždy mě napadlo si zase tu ,ale ty to zvládneš a měla sem slzy v očích .Taky často myslím na kamarády a spolubojovníky z oddělení...jak se mají?Jsou všichni ok?Nebo už tu nejsou?Nevím proč přemýšlím nad tak chmurnýma myšlenkama.Taky si uvědomuji věci které sem dřív nevnímala,protože jsem si to dřív neuvědomovala.Například bych nikdy v životě nechtěla být rodičem který se dozví,že je jeho dítě nemocné.Musí to být asi nejhorší věc která může milující rodiče potkat.Obdivuju tyto lidi!Zaslouží si obdiv nás všech stejně jako jejich nemocné děti!Já osobmě obdivuju svoje rodiče obdivuju svou maminku kterou mám nejradši na světě a nikdy bych ji za nic nevyměnila,ale taky se musím přiznat že bych si své místo s ní taky nikdy nevyměnila ,protože bych to nezvládla.Je něco jiného být nemocný sám za sebe než se koukat jak trpí ti co máte nejradši.Radši bych byla nemocná sama než vidět někoho z nich!Mamka mi dodávala důvěru protože já sem věděla že mi věří,když byla se mnou věděla sem že zvládnu všechno!Každou takovou hroznou chvíli kterou sem prožila si ona prožila se mnou vždycky když to vidím před sebou tak ji vidím vedle sebe.Nikdy sem ji to neřekla ,ale v hlouby duše doufám,že ona to ví,vděčím ji za to že sem.Ikdyž sem na ni někdy protivná a drzá jako každý puberťák ,(teď si pubertu užívám spíš její dozvuky:-))tak tohle ve mě bude napořád a nikdy se to nezmění!Takže mami DÍKY :-*:-*:-*mtmmmr


Má nemoc... 3.část

22. března 2009 v 18:00 | http://lucicke.blog.cz/ |  Váš příběh...podělte se s ostatními o vaše zkušenosti

Můj příběh...Nic není jednoduché

3. část
Když mi můj pan docent řekl o transplantaci jater,byla jsem dojatá ,ale nedokázala jsem si představit co slovo transplantace znamená.Myslím,že si to neumí představit nikdo,kdo si tím neprošel.Já jsem si řekla,bezva jen mi vymění játra a budu zase zdravá...Jenže ono to není tak lehké jak se na první pohled zdá.....V lednu 2007 mi pan docent oznámil,že mě volají do nemocnice u SV.ANNY v Brně na předoperační vyšetření.Když mě tam vezli na 5denní pobyt byla jsem plná naděje,i když velmi oslabená nemocí.Prošla jsem spoustou vyšetření a mnoho z nich byla velice nepříjemná,ale co ,já jsem si řekla,že prostě musím,že to musím zvládnout,zvládnu tohle a pak příjde úleva ,úleva od všeho,od tohodle trápení a já budu zase volná ,budu žít svůj život,který jsem chtěla,vždycky když jsem si tohle připomínala,bylo mi do pláče,ale byl to pláč z radosti z nepopsatelné úlevy,že budu volná z toho strašného snu,z té nemoci která mě trápila 5let mého života s kterou jse ráno vstávala a večer šla spát ,vždycky než jsem šla spát jsem si přála,abych se ráno probudila zdravá a všechno byl jen zlý sen...samozřejmě za tějch 5let byly i chvíle radosti,kterých jsem si strašně moc vážila a děkovala za ně.Měla jsem třeba neskutečnou radost z toho,když jsem přišla mezi mé kamarády povídala jsem si s nimi a zasmála se.Musím říct že jsem něco zjistila už tenkrát a to ,že se dá žít bez mnoha věcí,bez mobilu,bez peněz,ale bez kamarádů a rodiny se žít nedá.A taky se nedá žít bez víry,protože nesmíte přestat věřit,to nejde...život by pak ztrácel cenu.Já jsem věřila,že se jednou dočkám....neměl jsem moc šancí,ale věřila jsem vydržela bych všechno na světě kdyby mi dal někdo malou naději..a najednou jsem ji měla.Musím se přiznat,že jsem v té nemocnici jak jsem ležela na tom před transplantačním vyšetřením každou noc brečela..brečela jsem z toho že tam jsem, zdálo se mi to jako sen z kterého se můžu kdykoliv probudit,nechtěla jsem ani usnout...co kdyby...po tomto pobytu jsem pak byla zařazena do seznamu čekatelů na dárce...Dárce,zvláštní slovo,nikdy předtím jsem o tom nepřemýšlela,smrt jednoho člověka zachrání život jinému.Je to ta největší věc kterou může člověk pro jiného člověka udělat.Dát mu život...takže,řekli mi že na dárce se normálně čeká 2-6 měsíců,ale prý někdo se může dočkat za dva týdny jiný čeká dva roky,s tímhle sdělením jsem doma čekala na telefon ve dne v noci,mohli zavolat kdykoliv,a proto jsem nesměla být nemocná omezit kamarády prostě vyhýbat se větší společnosti lidí.Pamatuju si to jako dneska když jsme jeli z kontroli a mamce zazvonil mobil...máme dárce na 95% musíte dojet hned teď do nemocnice,už nic nejíst a nepít....čekala jsem přesně měsíc, nevím jak by jste se v takové chvíli chovali vy,ale já jsem byla naprosto klidná,ani nevím,kde se to ve mě vzalo,rodiče se chvěli ,ale já vstupovala s šťastným výrazem do vestibulu nemocnice,v hlavě se mi honily myšlenky sem a tam ani jsem je nestíhala,vím jen,že jsem si říkala,že je to můj poslední den,snad poslední den v životě s mou nemocí..s mou???Ano za tu dobu už jsem ji brala jako součást svého života,už jsem zapoměla jaké je to žít bez ní,ale strašně jsem po tom toužila.Přišla jsem na oddělení,sepsala nutné informace,jako rodné číslo a tak a pak už jsem jen čekala..čekala jsem dvanáct hodin,celou noc, nemohla jsem spát,jen jsem se převalovala a vzpomínala na všechno,co jsem s touto nemocí musela prožít....kolik sil mě stálo dokopat se až sem a říkala jsem si,že jsem dobrá,že sem to nikdy nevzdala,že tohle je moje odměna...najednou nademnou sestřička rozsvítila světlo,Lucko už jedeš hodně štěstí,dovezli mě na sál,pak už si pamatuji jen vyhřívané lehátko a nějakého doktora a hlavně sestřičku ze sálu,která mě utěšovala..............probudila jsem se až na ARU ani si nepamatuji ten pocit,myslím,že jsem žádný neměla,byla jsem ještě omráčená z narkózy a tak mě ani nic nebolelo.Na ARU jsem prožila pár krušných nocí.Cítila jsem jak se mé tělo dělí na dvě půlky a jakoby do mého těla vstoupilo něco,co tam nepatřilo...asi po týdnu mě přeložili na oddělení intenzivní péče tedy na JIPku,měla jsem velké problémy do sebe dostat jídlo,nešlo o to,že bych neměla hlad,ale spíš o to,že jsem snědla sousto a hned jsem byla plná....nutili mě jíst,ale já nemohla,navíc jsem byla napojená na výživy a antibiotika prostě to nešlo a začal pro mě další teror-jídlo.Chtěla jsem jíst a snažila jsem se,nemínila jsem to vzdát,ale nebylo to lehké,každé sousto jsem polykala s těžkostí...byly to těžké dny.Bolel mě celý člověk a nejvíc záda,přitom to není logické,čekala bych velké bolesti břicha,ale tohle ani ve snu.Nemohla jsem ležet ,sedět,myslela jsem ,že se zblázním...nemohla jsem ani spát,noci byly nejhorší a vždycky jsem se jich bála...když jsem si na bolesti stěžovala doktorům,ti mi jen řekli...byla dlouho nemocná to je psychický.Strašně mě to tenkrát rozhodilo,řekla jsem si :Chtějí ze mě udělat blázna???Nebo už jsem blázen?bolí mě to vůbec?nebo si to jen namlouvám?...potom mě nečekaně přeložili na jiný pokoj,prý ten můj na kterém jsem do teďka ležela,potřebují dát jinému pacientovi.Tam ležely dvě paní,taky po transplantaci jater.Hodně jsme se bavily a já se jim svěřila,že mě strašně bolí záda. Nikdy v životě jsem ještě necítila takovou úlevu,jako když mi řekly,že je to normální ,že taky trpěli opravdu hroznýma bolestma.Takže pro mě začal nový boj,dalo by se říct boj o zdravý rozum,nezbláznit se z toho všeho,bylo toho na mě trochu moc.Navíc jsem pořád neměla jistotu.Jsem zdravá?Byla ta nemoc na játrech?Nebo tam byly jen metastáze?Budila jsem se v noci strachem a cítila jsem jak se mi zase vrací příznaky mé nemoci...když jsem o tom mluvila s doktorama jediné co mi dali byly prášky na spaní .Ale to mi nepomohlo,chtěla jsem jistotu!Co by se jim stalo,kdyby mi řekli co ví?Co by jim ¨to udělalo?Chovali se ke mě ale chladně a né moc hezky.Pořád mi říkali že se mám chovat normálně a že už nemám nic společného s onkologii ale toto jsem nechtěla slyšet,nechtěla jsem slyšet ,že už nikdy neuvidím,ty skvělé lidi,kteří se o mě 5 let starali a kteří mi vlastně pomohli zachránit život!Nesnášela jsem ty doktory a sestry za to jak o onkologii mluvili.Nebyli v té nemocnici všichni zlí,ale většina ano a to stačilo.Měla jsem z toho strašné deprese a taky mi nebývalo dobře.Ale i tak jsem se snažila se smát,věděla jsem totiž že jak mě někdo z nich uvidí smutnou prodlouží mi pobyt v tomhle hrozném ústavu.Počítala jsem minuty kdy mě pustí,naštěstí tam byl jeden pán,který už měl po transplantaci dlouho,ale měl nějaké komplikacem.Moc jsem si s ním rozuměla,držel mě nad vodou,bez něj bych se asi zbláznila a bez podpory rodičů a svých kamarádů...dočkala jsem se, po 3 týdnech mě propouštěli,dostala jsem ještě spoustu léků a odešla z nemocnice.Ani jsem neměla radost,když jsem přijela domů,chtělo se mi brečet,jak teď budu žít?Kam vlastně patřím?Dá se říct,že mi úplně rozhodili můj svět,ale stejně jim musím být vděčná,budu tam muset už do smrti každé 3měsíce na kontrolu.Jsem jim vděčná,vděčná za dobře vykonanou práci,aspoň doufám,ale to je vše.Není to málo to je pravda,oni nevěděli co mi svým chováním dělají...vlastně jím to odpouštím...trpěla jsem strašnými existenčími depresemi,neměla jsem chuť na život,přitom jsem byla zdravá!Nechápala jsem to...pomale se to lepší,ještě nedávno mě to trápilo,ale zase začínám věřit.I díky pár lidem,které jsem poznala v krtečku:-). Někdy je to těžké,když mě přepadají mé stavy tak se snažím spát, pomáhá to.Postupně se začínám věnovat všemu po čem jsem vždycky toužila a co jsem nikdy nemohla kvůli své nemoci dělat.Třeba jezdit na krteččí akce s nadací Brněnské onkologie,chodit ven s kamarády si třeba zaplavat,jít se podívat do školy...vím ,že postupně se to bude všechno lepšit,už teď když se nad tím zamyslím jsem šťastná.Jsem přece zdravá.A věřím,věřím,že všechno bude fajn protože víra je na tom všem to nejdůležitější:-)




Má nemoc... 2.část

18. března 2009 v 21:00 | http://lucicke.blog.cz/ |  Váš příběh...podělte se s ostatními o vaše zkušenosti

Můj příběh...Jak se mi žije teď?

2. část

Dneska jsem něco zjistila,zjistila jsem že dokud je člověk nemocný,spoustu lidí se k němu chová pěkně,slíbí mu všechno za všechno ho pochválí...na jednu stranu je to dobře,jenže co když to ti lidi dělají jen proto,že si řeknou: mno co ,proč bych chudákovi neudělal radost,stejně to asi dlouho nevydřží.Ale co když se uzdravíte?Nikdy bych nevěřila jak se začne všechno sypat,najednou zjistíte,že to co vám někteří lidé říkali,nebyla pravda ale jen sladká lež ,kterou vytvořili pro své dobré svědomí.Když jsem byla nemocná nesnášela jsem výhody ve škole,chtěla jsem dělat všechno jako ostatní.Nechtěla jsem lži,stokrát raději bych slyšela pravdu,co si o mě lidi myslí,jak to se mnou vypadá,naco mám a na co ne!Tak proč mě krmili lžima?Víte jak se teď cítím,když mi najednou řeknete..promiň,ale na to nemáš mi jsme si to uvědomili až teď?Zlomili jste mi srdce,spíš jeden člověk,kterému jsem věřila a brala ho za vzor.Proč mi to neřekl dřív?Když jsem se ho na jeho názor mockrát ptala?V takových chvílích si uvědomuji jak je skvělé,mít někoho kdo vás nezklame a komu můžete opravdu věřit.Proto zbožňuju tuto nadaci,protože vím,že to myslí upřímně a že pro své děti udělá všechno jak v nemoci tak i po ní.Děkuju že jste:-)

PS:stejně si budu dělat co chci i když podle vás na to nemám!!!


Má nemoc... 1.část

13. března 2009 v 23:01 | http://lucicke.blog.cz/ |  Váš příběh...podělte se s ostatními o vaše zkušenosti

Můj příběh...má nemoc

1.část

Videoklip je věnován pro autorku Lucku

Žila jsem celkem normální a spokojený život ,asi jako každé dítě.Chodila jsem do školy a měla v ní dobré výsledky, měla kamarády ,spokojenou rodinu...co víc mi chybělo?Jenže jsem v deseti letech onemocněla.Onemocněla jsem nemocí o které spoustu lidí moc neví, nemocí zvanou rakovina.Zjistila jsem,že když nemám zdraví,nemám nic.Protože zdraví je v životě člověka to nejdůležitější.Když jste zdraví,máte vše.Spoustu lidí si to ale neuvědomuje.Zdraví člověk rovná se šťastný.Začala jsem se tedy léčit.Chemoterapie a hlavně má nemoc způsobily,že jsem vše co jsem zatím měla pomale ztrácela...školu..kamarády...jen rodina mi zůstala,ale viděla jsem ji jen když mě náhodou pustili z nemocnice domů na svátky nebo na víkend.Život přede mě postavil těžkou životní překážku a já jsem s ní musela bojovat...musela???Nemusela,ale chtěla!Mohla jsem si jednoduše říct..tak umřu a co?Ale to já si v žádném případě nepřipouštěla.Tohle nebylo moje motto.Byla jsem malá ,ale i přesto mě napadaly otázky typu..proč zrovna já?Co jsem komu udělala? Nikdy jsem přece nikomu neublížila....někde jsem četla že tito lidé jsou vyvolení...vyvolení se nad sebou zamyslet...nad sebou a svým životem,ale proč by se nad sebou měli zamýšlet i malé děti?Když jsem ležela v nemocnici na oddělení, okolo mě bylo spoustu dětí i mnohem mladších .Vedle v postýlce ležela malá holčička...miminko,bylo jí devět měsíců.Co asi ta provedla,že se ji život tak mstil?Ale takhle sem to nemohla brát.Byla jsem prostě nemocná a tak to bylo.Říká se ,že ty nejhorší věci potkávají ty nejsilnější,protože jen oni mají sílu je zvládnout.Nevím jestli je to pravda,ale já se nehodlala vzdát.Začala jsem tedy se svou nemocí bojovat.První věc byla,že mi po léčbě začaly padat vlasy,prostě jsem zajela rukou do vlasů a zůstaly mi v ní chuchvalce....nechtěla jsem je hned nechat do hola,ale po nějaké době to jinak nešlo...nikdy bych nevěřila jak skvěle se může člověk cítit bez vlasů.Je to osvobozující pocit.Neměla jsem nutkání svou hlavičku před lidma schovávat,nědělalo mi ani problém vyjít na ulici bez šátku či čepice.Brala jsem to jakoby přirozeně.Vím že se na mě spoustu lidí dívalo,ale bylo mi to jedno,nezáleželo mi na tom...neuvědomovala jsem si to .jenže pak začala další léčba a další a já pomale klesala dolů....nikdo nevěděl co se mnou,ale spouta skvělých doktorů a sestřiček mi pomáhali.-nakonec jsem skončila tak,že jsem zůstala ležet,nemohla jsem ani sedět a už vůbec ne si dojít na záchod,což je pro zdrvého člověka naprosto samozdřejmá věc.takhle jsem byla asi 2 roky od svých jedenácti do třinácti let svého života jsem ležela v posteli...jiné dívky měli své obyčejné starosti po kterých jsem jen toužila a o kterých jsem snila... starosti s klukama ,se školou aby se líbily...já jen každý den ležela v posteli.Sice jsem se pořád léčila,ale už jsem byla doma aspoň, že tak ,ležet pořád v nemocnici by bylo asi k nevydržení....i tak jsem byla ráda že jsem se z toho nezbláznila,ale já pořád doufala...věřila jsem že se uzdravím.bez víry to totiž nešlo....potom přišel můj pan docent s novou léčbou,že se prý ještě nezkoušela a je jen na mě zda ji vyzkouším...šla jsem do toho...zvedla mě do slova z postele...do půl roku jsem si sedla a šla dokonce i ven ne světlo...připadalo mi že sním,když jsem se procházela po ulicích,měla jsem strašně hubené nohy, dva roky jsem na nich nestála.Ze začátku jsem nemohla ani chodit málem mě ty nohy neunesly.Začala jsem je pomalu zesilovat tím ,že jsem chodila samazdřejmě malé vzdálenosti,ale i to pro mě bylo splnění životního snu.A co pak když jsem se setkala s mými kamarády...Začínala jsem všechno znova,znova jsem si musela získat místo v partě a na světě.Nebylo to lehké,ale připadalo mi ,že konečně žiju.Dokonce jsem měla hodně z lidí strach...né z dospělých,na ty jsem byla zvyklá,ale spíš z tak starých jako jsem byla já.Zvládala jsem domácí výuku,takže jsem měla individuální plán.Byla jsem šťastná,i když pořád nemocná.Jenže tuto léčbu jsem mohla brát jen rok,mezi tím jsem oslavila čtrnácté narozeniny...prý jsem tím,že jsem tuto léčbu vyzkoušela pomohla dalším dětem ,a to mi dávalo sílu.Jenže můj stav zase pomale klesal na dně....byla jsem hodně unavená...u učení jsem tak dlouho nevydržela a šlo to se mnou zase z kopce.Kdo ví jak bych skončila,kdyby mi můj pan docent neumožnil transplantaci....tehdy mi řekl,že jsem jediný člověk který to s touhle nemocí vydržel tak dlouho,jelikož jsem měla velmi vzácný tip rakoviny u které děti umíraly už třetím rokem a já měla za sebou již pět...tehdy se mi chtělo btrečet a radovat zároveň...že bych i já měla šanci?Podstoupila jsem tedy transplantaci...teď mám tří měsíce po ní.Je mi patnáct a cítím se dobře.Splnil se mi tím můj životní sen být zdravá.Nechci aby se mi to pokazilo,udělám pro to cokoli,ale otázkou je ,co pro to můžu udělat,dá se něco?Snažím se žít svůj život na plno i když ještě moc nemohu.U těchto nemocí je velká návratnost ,ale já se budu modlit abych byla zdravá,protože zdraví znamená ,že člověk může všechno na světě.Nemusí být bohatý ani vlivný,ale můsí být zdraví.Pak jde všechno!

Lucko moc děkuji za příběh....


Můj příběh - Eva

7. března 2009 v 12:20 | http://www.evik63.estranky.cz/ |  Váš příběh...podělte se s ostatními o vaše zkušenosti
MŮJ PŘÍBĚH
Obrazek
Co tě nezabije, to tě posílí
Myslela jsem si, že mě v životě už nic neporazí, ale pravdou je, že co tě nezabije, to tě posílí. V prosinci 2001 jsem dostala angínu a po ní se necítila dobře. Hodně jsem i zhubla, avšak
přisuzovala jsem to své náročné práci v obchodě.
Poněvadž mi nebylo pořád dobře, zašla jsem na neurologii a paní doktorka mi doporučila rehabilitaci. Bylo mi ale ještě hůř. Podstoupila jsem řadu vyšetření a různých léčeb.
Můj zdravotní stav se nelepšil a obvodní lékař si myslel, že jsem hypochondr.


Rakovinu jsem si nepřipouštěla
Blížilo se léto 2002 a postupně se mi začalo ulevovat. Těšila jsem se na dovolenou v Bulharsku. Před ní jsme se s paní neuroložkou domluvily, že začnu rehabilitovat. Po první masáži mi bylo strašně zle. Večer při sprchování jsem si našla pod paží bouli velikosti
menšího pingpongového míčku. Nedalo mi to spát a ráno šla k neuroložce. Ta mě po vyšetření ihned
poslala na mamologii. "Asi to bude cysta," uklidnila mě
primářka z ultrazvuku. Když jsem ji řekla, že chceme jet na dovolenou k moři, pozvala mě
další den na odebrání vzorku a nastalo čekání na výsledek. Vůbec jsem si nepřipouštěla, že by to mohla být rakovina.
Rodiče ani nikdo z mých sourozenců toto onemocnění neměl.


Krutá pravda
Obrazek
Asi po 14 dnech přišel výsledek. Lékařka si mě zavolala a první slova byla: "Snídala jste dneska?" "A proč?" zeptala jsem se. A najednou mi došlo, že
něco není v pořádku. "Paní doktorko, nemám rodiče a doma dvě děti, tak chci vědět pravdu, co se mnou je," řekla jsem rázně lékařce. "Pokud jste nesnídala,
sestřička vám vezme krev a musíte okamžitě zítra ráno na operaci. Máte zhoubný nádor," vyřkla krutou pravdu. Ani nevím, jak jsem se dostala domů. Manžel se měl vrátit večer a děcka byly samy doma. V té době
bylo dceři 15 a synovi 13 let.


Nutná operace
V nemocnici v Havířově ke mě přišel velice hodný pan doktor JANÍK. Vysvětlil mi co mě čeká, ale řekl, že prso musí bohužel asi pryč. A má odpověď byla: "Dělejte co je nutné, řežte co chcete, ale chci žít a musím
vychovat děti." Po operaci mě
probudili a pan doktor se zeptal, jak se cítím. Dívala jsemse na sebe. "Ale Vy jste mi něco nechal," ptala jsem se nechápavě. "Ne, všechno šlo pryč," odpověděl mi lékař. Myslel tím nádor. Pak se asi vzpamatoval a říká: "Myslíte prso?
To nebylo nutné, jen kousek." Pane doktore děkuji.
Dovolenou jsme zrušili a já
začala s léčbou.

Obrazek
Podpora rodiny
Následovalo 6 dávek chemoterapie a 33 ozařování.
Holá hlava byla to nejmenší. Do dneška se smějeme tomu, jak mě dě
cka doma stříhaly. Dokonce dceřini kamarádi přišli všichni ostříhání dohola, abych v tom nebyla sama. U této nemoci je nejdůležitější podpora rodiny, přátel a tu jsem opravdu měla na sto procent. Hlavně děkuji manželovi a mým skvělým dětem.


A jak teď žiji?
V únoru 2007 to byly 4 roky, co jsem ukončila léčbu. Snažím se pomáhat nově diagnostikovaným pacientům.

Obrazek
Život je váš
No prostě nemám čas, pořád něco dělám. A hlavně si myslím, že dělám dobrou věc. Chtěla bych tímto příběhem upozornit na to, že i pokud je člověk mladý, nesmí se nechat odbýt. Pokud nejste se svým lékařem spokojeni, běžte za jiným. Život je váš. Chraňte si ho. I když to u tohoto zákeřného onemocnění není opravdu lehké, zapojte se do jakékoliv aktivity, která vás baví. Pamatujte si, že život rakovinou nekončí.Všem onkologickým pacientům držím palce, aby se
svou nemocí dokázali porvat.
A jejich rodinám jen vzkážu: "Držte je nad vodou!"

Všem lékařům a sestřičkám, kteří mě mají v péči moc děkuji.
Nebýt nich už bych tady nebyla.
EVIK


Obrazek











5. Aditivní a jiné působení záření a chemoterapie

2. března 2009 v 21:34 | Česká onkologická společnost |  Chemoradioterapie !

5. Aditivní a jiné působení záření a chemoterapie

Z hlediska kombinace chemoterapie a ionizujícího záření může být výsledný účinek následující: subaditivní (nízké dávky cytostatika zesilují výsledný efekt radioterapie, přičemž však tento efekt nedosáhne součtu účinků obou způsobů léčby, jedná se o tzv. radiosenzibilizaci, př.: 2+1=2,5), aditivní (efekt chemoterapie a radioterapie je součtem očekávaných účinků obou metod, př. 2+1=3), účinek potenciační, supraaditivní či synergní(kombinace obou modalit je účinnější než součet účinků jednotlivých komponent, př. 2+1=4). Cílem konkomitantní chemoradioterapie je dosáhnutí minimálně aditivního a v optimálním případě supraaditivního účinku. Teoreticky existuje i možnost antagonismu obou modalit léčby (př. 2+1=0,5, event. tzv. interference, př. 2+1=1,5). Současná aplikace chemoterapie a záření má největší efekt při využití aditivního či potenciačního účinku obou léčebných způsobů v lokální a regionální terapii nemoci.
Chemoterapie však zároveň ovlivňuje i případnou diseminaci onemocnění mimo oblast radioterapie (tzv. prostorová spolupráce- spatial cooperation). Navíc nedochází k odkladu některého z obou léčebných způsobů. Další aplikace systémové léčby - adjuvantní a neoadjuvantní chemoterapie (hormonoterapie, imunoterapie) - má za úkol především ovlivnit případné vzdálené mikrometastázy a reziduální chorobu v návaznosti na aplikaci chemoradioterapie. Nebo způsobuje zmenšení (debulking) primárního tumoru před aplikací konkomitantní chemoradioterapie. Zmenšení velikosti tumoru zlepšuje průnik cytostatik do nádorového objemu. Redukce nádoru znamená také zvýšení oxygenace nádorových buněk, což vede k zvýšení jejich radiosenzitivity k elektromagnetickému záření. Debulking dále může snížit toxicitu radiační terapie zmenšením ozařovaného objemu (bezpečnostní lem při plánování ozařování však musí být zachován).