Listopad 2008

Síla a vůle žít

30. listopadu 2008 v 21:40 | Vláďa s Bumbaris paris.org ( Boj proti rakovině ) |  Váš příběh...podělte se s ostatními o vaše zkušenosti

Síla a vůle žít


Ahoj všichni,

Do ut des. Dávám, abys dal.
(Facio, ut facias.) Činím, abys činil.
Zajímavé téma. Ano snažím se dávat. Všechno dobré, a co může pomoci těm, kteří to potřebují, to ze sebe dávám. Uvědomuju si jak je toho málo, a přemýšlím jak dát víc. Vím, že člověk má nekonečné rezervy jak pomáhat druhým. Jen je pořád objevovat. A taky ví, že to co ze sebe rozdám, se mi vrchovatou měrou vrátí. Proto pomáhejte druhým, pomáháte tím především sobě, své duši.
Fortes fortuna iuvat. Štěstí přeje odvážným
Vivere militare est Žít znamená bojovat

Ano, už od pradávna musel člověk, jako jeden z živočišných druhů bojovat o své přežití. Proto máme boj o přežití zakódované v genech. Proto jsme schopni stále nacházet rezervy k boji. Boj s touto nemocí je válka v pravém slova smyslu,protože ta mrcha čeká na jakoukoli naší slabost, na naší slabou chvíli. Nepodlehněte velkému nadšení z lepších zpráv, a nepodléhejte zděšení z těch horších.Tato nemoc se z nich skládá. Dobrá zpráva obyčejně znamená dobrý směr léčby, ta druhá potřeba změny léčby. Protože chcete-li žít, BOJUJTE ZE VŠECH SIL, NEPŘESTÁVEJTE BOJOVAT. Potřebujete i malinko štěstí, které se skládá z malých radostí úspěchů v léčbě, KTERÉ vedou k VELKÉMU VÍTĚZSTVÍ. Štěstí je velký podpůrce odvahy do toho BOJE JÍT.

Děkuji za další článek Vláďo...pomáhá to jak mě, tak lidem kteří to potřebují.

Herec Patrick Swayze se loučí s nejbližšími, umírá

27. listopadu 2008 v 20:58 | David K. |  Váš příběh...podělte se s ostatními o vaše zkušenosti

Herec Patrick Swayze se loučí s nejbližšími, umírá

Herec Patrick Swayze zářil v létě štěstím. Jeho léčba rakoviny slinivky totiž byla úspěšná a lékaři hovořili o velké naději. Jenže choroba, již mu diagnostikovali v pokročilé fázi vývoje, má opět v souboji o život navrch. Onkologové teď u hvězdy Hříšného tance zjistili, že se začaly tělem šířit metastáze a že má herec nádor už i v játrech. To představuje prohraný boj a brzký konec.



Šestapadesátiletý Patrick se začal po této zprávě loučit s nejbližšími. "Patrick nedávno dostal zprávu o tom, že se rakovina rozšířila do jater a to podle jeho lékařů je začátek odpočítávání skutečného konce. Patrick věděl, že k tomu dojde, protože se mu začalo dělat opět zle a slábl. V době, kdy byl tak slabý, mohl sotva chodit, bez toho aniž by omdlel. Občas ztratil dech a musel si sednout," uvedl zdroj pro National Enquirer.
Patrick oznámil, že umírá, nejprve manželce Lise, s níž žije třiatřicet let. A ta to zavolala jeho bratrovi Donnymu. "Donny získal důkaz, že jeho bratr už je prakticky na smrtelné posteli, protože mu Lisa řekla, že se chce Patrick rozloučit. Nedokázala u toho přestat plakat," dodal zdroj.
Swayze, který je od roku 1975 ženatý s finskou herečkou a tanečnicí Lisou Niemiovou, přes značné fyzické úsilí pokračuje v Chicagu s natáčením seriálu The Beast.





Jednoho dne se vrátíš

21. listopadu 2008 v 17:40 | Vláďa s Bumbaris paris.org ( Boj proti rakovině ) |  Váš příběh...podělte se s ostatními o vaše zkušenosti

Jednoho dne se vrátíš

Tento příběh mi přišel od Vláďy a moc ti děkuji za to co jsi napsal. Vážim si toho a musím říct, že se mi vryl do srdce !



"Milý Davide
Hodně jsem přemýšlel nad tvou nabídkou
napsat svůj příběh. Ať jsem nad tím přemýšlel jak
jsem chtěl, nenašel jsem na sobě nic tak zvláštního,
co by za příběh stálo. Jsem obyčejný člověk s
obyčejným životem. Ale můžu ti vyprávět příběh
jiného člověka, kterého ani osobně neznám. Člověka,
který mě ohromil otevřeností svých citů. Člověk,
který si myslel, že city se ven nemají dostávat, a za
své city se dřív styděl. Z počátku velký rebel,
chtěl změnit svět. Všechny jeho myšlenky byli lepší
než zkušenosti těch starších. Vždyť oni byli tak
"staří". Přesvědčování, že jeho pravdy jsou
opravdovější. Těch nevyslovených slov. Těch
společných chvil, kdy jenom táta byl vzor. Ale vykročit
ze stínu našeho vzoru je vždycky tě hrozně těžké.
Jsou to také hodiny debat, kdy výsledkem bylo: "a
stejně to udělám podle svýho".
Život běžel a jak
ten človíček sbíral životní zkušenosti, většinou
dával za pravdu tátovi. Proč synové nepřijdou a
neřeknou:" táto měl jsi pravdu". Proč se tak dlouho
stydí za své city.
Potom rána. Táta najednou není.
Proč až tehdy, kdy ztratíme člověka z nejbližších,
zjistíme co všechno odešlo s ním. Pak nám dojde, že
skoro ve všem měl pravdu. A jediným mostem zůstaly
vzpomínky.
Davide děkuju, že jsem přes tebe mohl poznat
tvého tátu."

Vláďo děkuji za příběh...je krásný a i smutný ale přesto ti moc děkuji !

Váš příběh - Karolína

15. listopadu 2008 v 11:33 | Karolína |  Váš příběh...podělte se s ostatními o vaše zkušenosti

Váš příběh




Minulý rok byl pro mě hodně vyčerpávající (hodně stresů v zaměstnání, stavba domu, časté nemoci syna ...) a proto jsem se ani moc nepozastavovala nad tím, že jsem dost hodně unavená, že jsem po návratu ze zaměstnání totálně vycuclá. Bývala jsem i dost nervozní a někdy mě vytočily i úplné maličkosti. V srpnu jsem začala mít problémy se zuby - začal se mi klubat zub moudrosti, ve kterém byl zánět, ten se posléze přesunul i na další zoubky a problém byl na světě! Léčení trvalo asi tři měsíce, než mi lékařka nasadila ATB a bylo po problému a bolestech. Týden jsem měla pokoj, když mě jednou ráno začal strašně bolet krk. Nejdříve jsem si myslela, že jsem si krk namohla při cvičení, ale další den už jsem se nemohla zvednout z postele a další den se objevily vysoké teploty. Lékařka nejdřív nevěděla, co se mnou, tak mi nařídila klid, teplý zábal na krk, ale druhý den jsem u ní byla znovu, protože se mi dost přitížilo, takže mě poslala do nemocnice, kde zjistili, že mám v krční žíle velkou krevní sraženinu. V nemocnici jsem si pobyla dva týdny, pak jsem byla asi dva měsíce doma, kdy se můj zdravotní stav rychle zlepšoval, takže jsem se zase pomalu připravovala na návrat do zaměstnání. Jako důvod nemoci byla uvedena má nadváha (167 cm, 80 kg), kouření (1 cigareta denně) a antikoncepce. Já jsem se tím nijak nezabývala, lékařům věřím, takže jsem okamžitě přestala brát antikoncepci, přestala jsem kouřit a váha šla dolů celkem sama. Bylo mi čím dál lépe, ještě jsem si chtěla vyřídit ty klasické preventivní prohlídky, abych si nemusela v práci brát propustky nebo dovolenou. Hned v lednu jsem zajela na gynekologii, úplně v klidu jsem lékaři řekla, že mě pouze trochu pobolívá břicho, ale jinak je všechno O.K. On mi po prohlídce a ultrazvuku řekl, že všechno O.K. není a že musím do nemocnice kvůli silným zánětům. Až v nemocnici mi řekli, že mám zhoubný nádor na vaječníku a jinde po břiše různě velké cysty. Bylo mi, jak když mě praští kamenem. Říkala jsem si, že to není možné, vždyť je mi teprve dvaatřicet let!!! Dva týdny jsem ležela v nemocnici, kdy jsem podstupovala různá vyšetření - aby se ujistili, že nádor skutečně zhoubný je a taky už vlastně předoperační vyšetření, s tím vším jsem jela do Prahy na Vinohrady, kde mi potvrdili to, co už mi bylo řečeno dříve. Po čtrnácti dnech jsem jela do Prahy znovu - na operaci, která proběhla bez větších komplikací, jen jsem jela domů o pár kilo lehčí - museli mi odperovat kromě vaječníků a dělohy i slepé střevo a lymfatické žlázy v oblasti břicha a třísel. V březnu jsem začala s chemoterpií, první týden v červenci jsem absolvovala poslední dávku. Vůbec jsem netušila, co mě čeká, měla jsem hrozný strach, jak to všechno budu snášet. Po první dávce jsem čekala, co se bude dít, ale nedělo se nic. Byla jsem hodně vyčerpaná ještě z operace (bylo to dva týdny po operaci), ale únava pak najednou zmizela, nepříjemné pobolívání rány a břicha také, takže jsem druhý den plna optimismu vyrazila domů. Třetí den to přišlo - obrovské bolesti břicha, nohou, zad, nesnesitelné stavy na omdlení, závratě, únava ... Po čtyřech pěti dnech bylo zase dobře. Další týden mi vyšly špatné krevní testy, rapidně mi poklesly stavy červených i bílých krvinek, takže jsem musela brát lithium a vitamín B6, ale za další týden se vše upravilo, takže jsem po třech týdnech od podání první dávky mohla znovu nastoupit na další chemoterapii a tak se to opakovalo po každé dávce - měla jsem jich celkem šest. Teď mám menší pauzu, ale hned začátkem září musím na různá vyšetření - krevní testy, CT ..., tak se uvidí, jak na tom jsem. Cítím se dobře, jen to noční pocení a návaly mě dost znepříjemňují život a taky jsem zase nabrala svá ztracená kila, takže jsem na stejné váze jako kdysi. Teď se musím poohlédnout po nějakých dietnějších receptech a potravinách, ale jinak jsem naprosto v pohodě. Věřím, že budu v pořádku a budu moct se svým desetiletým synem a manželem zase jezdit na kole, plavat, chodit na procházky s naší krasavicí labradorkou Bárou, cvičit jogu ... Už se na to moc těším! Zdravím všechny marody i zdravé a všem vzkazuji - nepřehánějte to s prací, buďte v klidu a v pohodě, skutečně je pravdivé to otřepané rčení, že "když nejde o život, jde o h....!!!
Děkujem za příběh...

Vzpomínky zůstanou

9. listopadu 2008 v 0:00 | David K. |  Můj příběh - Vzpomínky zůstanou

Vzpomínky zůstanou




Dnes 9.11.2008 je to rok co odešel z našeho světa můj milovaný a odvážný tatínek. A především hrdina. Přesně před rokem 9.11.2007 mě a mamince zemřel náš tatínek a manžel. Proč píšu hrdina? Protože opravdu byl. Staral se o naši rodinu krásně,odvážně a hrdinsky. Bojoval až do svých konečných sil...přes nemoc jezdil dál na svém milujícím kole. Dál chodil za svým koníčkem na zahradu, kterou miloval. Dělal pro naši rodinu tolik věcí, že se to sem ani nevejde napsat. Ten kdo potřeboval s něčím pomoci, tak vždycky šel a pomohl. Vždycky se na tátu dalo spolehnout. Byl to člověk ve kterém jsem viděl statečného chlapa ! Chlap a manžel jak má být ! Proto píšu hrdina. Některé z vás to možná nic neříká, protože jste ho neznaly, ale ten kdo ho poznal nebo znal, tak ví o čem tu píšu.

Utekl rok a stále mě a mojí mamce bolí srdce Je to těžké takhle žít a každý den se probouzet s tím, že tu není náš táta Ale jedno vím jistě. Když někdo umře,neznamená to,že odejde... Pravda je taková, že když někdo odejde, někdo hodně blízký, tak to člověk odmítá přijmout. Jedině naše duše je s tím srovnaná a vlastně vyrovnaná,protože jinak to ani nemůže být. Zůstávají vzpomínky a obrázky, které máme napsané do naší duše. Pravda je i to, že k životu patří prohry i VÍTĚZSTVÍ. A Pro nás všechny platí jediná možnost BOJOVAT! Věřte, ten kdo odešel nás vlastně nikdy neopouští. Ani můj táta tak ani někdo jiný koho jste měli rádi. Začátkem článku jsem psal sám osobně ale něco je tu napsané i od jednoho človíčka, kterého moc neznám ale určitě si tu cestu najdeme a budeme si navzájem pomáhat. Když jsem si četl právě jeho článek, který jsem vložil, tak jsem si uvědomil pár věcí...má pravdu a moc mu vděčím že to napsal. Moc mi to pomohlo a děkuji za pomoc.

Toto video jsem udělal pro čest svému tatínkovi, který tu není mezi námi. Je to závod který jsem jel právě na čest. Sice jsem nevyhrál ale jsem moc štastný že jsem bojoval. Bylo to těžký ale i přes slzy jsem dojel.....a to je to hlavní.....dojed.

Čest mému tatínkovi a děkuji všem kteří byli s námi na pohřbu, protože toho dne si nesmírně vážim....vážim si toho kdo tam byl a vím že vás měl moc rád !!! Byla s ním sranda a ta mi moc chybí

Miluji tě tatínku můj milovaný...